Agentní AI mění firemní ekosystémy. Připraveno je jen 11 % ředitelů

Z aplikací se stávají sítě agentů

Chcete rychlou definici? Agent je jazykový model, který neodpovídá jen na dotaz. Plánuje, používá nástroje a sleduje dlouhodobý cíl. Klasický chatbot odpoví na otázku a skončí. Agent dostane zadání typu „vyřiď reklamaci", rozloží si ho na kroky, podívá se do objednávkového systému, napíše e-mail a teprve u sporného kroku se zeptá člověka. Právě tahle schopnost jednat samostatně je důvod, proč podle průzkumů 71 % organizací očekává, že se podnikové aplikace promění v systémy agentů, které koordinují práci napříč procesy. Neznamená to konec ERP ani CRM. Znamená to, že se mezi nimi objeví vrstva, která dovede jeden úkol protáhnout celou firmou, od příjmu objednávky po fakturaci. Rozdíl je podstatný. Statická aplikace čeká, až do ní někdo zadá data. Ekosystém agentů data předává sám a sám si dojednává, co je potřeba. Hodnota nevzniká uvnitř jednoho systému, ale v tom, jak spolu systémy komunikují.

Připraveno je jen 11 % ředitelů

Tady začíná problém, o kterém se v oboru mluví stále hlasitěji. Podle dat citovaných v analýze serveru CIO 11 % technologických ředitelů se cítí plně připraveno na rozsah nasazení agentů, jaký se čeká v následujících dvanácti měsících. Víc než 75 % organizací přiznává, že rychlost adopce AI předbíhá jejich schopnosti v oblasti řízení a governance. Ta čísla se na první pohled bijí. Firmy agentní AI chtějí, plánují s ní a utrácejí za ni. Jenže řídit nedeterministický systém, který se chová pokaždé trochu jinak, je úplně jiná disciplína než spravovat databázi. Rozpočty na AI podle odhadů rostou o 75 % meziročně a celkové výdaje směřují ke 2 bilionům dolarů. V přepočtu při kurzu zhruba 23 korun za dolar jde o přibližně 46 bilionů korun. Podle předpovědi Gartneru více než 50 % podniků do roku 2028 opustí pouhé asistentské nástroje, takzvané copiloty, a nahradí je autonomními platformami. Jinými slovy: firma, která dnes nasadila chatovací asistenci, za dva roky řeší úplně jiný typ softwaru.

Nový trh: middleware pro agenty

Rychlost, s jakou se agenti dostávají do provozu, vytvořila prostor pro novou kategorii nástrojů. Říká se jí middleware a pokrývá všechno, co mezi agenty a firemními systémy chybí. Konkrétně jde o pět oblastí. Orchestrace určuje, kdo který úkol převezme a jak se předávají data mezi agenty. Bezpečnost hlídá, aby agent neměl víc oprávnění, než potřebuje. Governance zajišťuje dodržování předpisů a firemních pravidel. Observabilita, tedy pozorovatelnost, dává najevo, proč agent rozhodl zrovna takhle. A řízení rozpočtů řeší, že u nedeterministického modelu nikdy přesně nevíte, kolik výpočtu daný úkol spotřebuje. Proč je to důležité: agent jedná rychlostí stroje, ne rychlostí člověka. Chyba, kterou by zaměstnanec stačil opravit, se může projevit dřív, než si jí kdokoli všimne. Middleware je tedy spíš brzda a kontrola než další vrstva složitosti.

Protokoly, které agenty propojují

Souběžně s tím do praxe nastupují standardizované komunikační protokoly. Dva nejzmiňovanější jsou Google AP2 a Anthropic MCP. Smysl mají podobný jako standardní platební či e-mailové protokoly: aby agent jedné firmy uměl komunikovat a ověřit se s agentem jiné firmy, aniž by se pokaždé stavěla integrace na míru. Z toho plynou i nové nároky na bezpečnost. Čím víc agenti komunikují s vnějším světem, tím víc se IT bezpečnost obrací k architekturám Zero Trust, které nikomu a ničemu nedůvěřují automaticky. Doplňují je takzvané řídicí sandboxy, tedy oddělená prostředí, kde agent smí zkoušet akce, aniž by mohl rovnou zasáhnout do ostrých dat.

CIO jako orchestrátor, ne správce

Tahle proměna mění i náplň práce technologického ředitele. Dřív spravoval infrastrukturu, servery a licence. Teď se z něj stává někdo, kdo řídí toky dat, rozhodnutí a míru autonomie, kterou agentům svěří. Zní to hezky, ale je v tom tvrdý úkol. Ředitel musí stanovit hranice, za kterými agent smí jednat sám, a kam už musí vstoupit člověk. Kde je ta hranice u schválení faktury? U odeslání smlouvy? U přístupu k osobním údajům? Tady se nerozhoduje o technologii, ale o odpovědnosti. Právě tady naráží oněch 11 % připravených na zbytek trhu. Kdo tu hranici nenastaví, buď agenta spoutá tak, že ztratí smysl, nebo mu nechá volnost, kterou nebude schopen kontrolovat.

Kolik to celé bude stát

Čísla dávají tušit, že nejde o okrajový trend. Agentní AI podle odhadů Morgan Stanley ovlivní do roku 2030 v USA nákupy v e-commerce v objemu 190 až 385 miliard dolarů, tedy zhruba 10 až 20 % celého tamního trhu. V korunách je to v přepočtu přibližně 4,4 až 8,9 bilionu. A 69 % vedoucích pracovníků očekává, že agentní AI zásadně promění fungování jejich podniků. Když se tohle očekávání potká s tím, že se jen zlomek ředitelů cítí připraven, vzniká trh, na kterém se bude rozhodovat v příštích dvou až třech letech.

Co to znamená pro české firmy

Pro české podniky platí jedno navíc. Agentní AI spadá pod nařízení o umělé inteligenci, známé jako EU AI Act, které v Evropské unii platí od roku 2024 a nabíhá postupně. Čím větší autonomii agent dostane a čím citlivější oblastí se zabývá, tím přísnější povinnosti na něj dopadnou, včetně dohledu člověka nad důležitými rozhodnutími. V praxi to pro českou firmu znamená jednoduchou věc: než pustí agenty do produkce, musí si vyjasnit, do jaké rizikové kategorie jejich nasazení spadá a kde musí stát kontrolní krok. Většina českých firem navíc funguje v dodavatelských řetězcích s partnery v EU, takže agenti se budou potkávat s agenty na druhé straně hranice. Sdělovat si musí umět od prvního dne. Nejde o to agentní AI zastavit. Jde o to nasadit ji tak, aby se z rychlosti nestala nekontrolovaná rychlost. Ti, kdo hranice delegované autonomie nastaví včas, z ekosystému agentů něco vytěží. Ti ostatní se budou dohánět.